Vysvětlím ti to jinak, heretiku zmatený:
Památka je znamením, jímž se vzpomínka obnovuje do přítomnosti.
Tam, kde je např. slavena památka jména Hospodinova, je současně zaslíbení, že Bůh sám přijde a udělí požehnání .
Protože náš Bůh je stále živý - stále přítomný v každém dalším okamžiku!
(na rozdíl od toho tvého bůžka virtuálního, který ti přebývá ve tvé popletené hlavě).
(Ex 17,14) ...Zapiš to na památku do knihy ...
Toto neznamená jen pouhý záznam událostí, nýbrž stálou připomínku, že se něco děje, že Bůh je při práci, jež má udávat směr lidské činnosti ...
(Novotného biblický slovník):
Památka je tedy jednání, jímž se něco zpřítomňuje, znovu přivádí do paměti [Nu 10,10 se to děje na př. troubením].
Na pozadí SZ pochopíme lépe výrok Ježíšův L 22,19 a 1K 11,24: „To čiňte na mou památku", jímž se patrně vědomě navazuje na Ex 12,14. Nejde tu jen o vzpomínku na Krista, nýbrž o zvěstování [sr. v. 26] jeho smrti určitými kultickými úkony, jež on sám zřídil.
„Zpřítomnění" Pána, jenž Večeři Páně stanovil a svou smrtí uzavřel novou smlouvu, je cílem a obsahem lámání chleba a pití vína. Církev opakuje to, co činil Ježíš a jeho učedníci v předvečer jeho smrti. Tak se jeho výkupná smrt sice neopakuje, ale stává se nově přítomnou. Neboť Kristus mocí neopakovatelné oběti, přijaté od Boha jednou provždy, je skutečně přítomen tam, kde věřící lámou chléb a pijí víno v poslušenství jeho ustanovení a zřízení ...
Takhle je to doopravdy v křesťanství - ty popletený heretiku Myslivče.
| 
